THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V neznámych menách za zvykne ukrývať prekvapenie a takéto osobné prekvapenie mi pripravil aj jednočlenný projekt EWIGKEIT. To nesie v sebe nesporné výhody, na druhej strane však aj isté úskalia...
Nespornou a asi najväčšou výhodou jednočlenného projektu (skupiny??) je sloboda jeho tvorcu v tom, že sa nemusí názorovo a hudobne konfrontovať s nejakými spoluhráčmi. Tento predpoklad J. Fogarty plne spĺňa a tak určite aj tvorba EWIGKEIT dosť reflektuje jeho osobné vnútro a ambície ísť vo svojej tvorbe niekam ďalej. Je škoda, že práve tento album vychádza až 2 roky od svojho stvorenia a tak v dnešnej dobe už nepôsobí tak prekvapivo akoby pôsobil keby bol vydaný v čase nahrávania. Dnes už sú tak obzory metalovej hudby posunuté taktiež dosť ďaleko v oblasti psychedélie a experimentu. Tam sa pohybuje aj „Land of Fog"...
Úskalím jednočlenných projektov všeobecne je to, že ich autor musí byť dosť schopný multiinštrumentalista, obvykle to je však problém a buď niektorý nástroj je slabší oproti ostatným, alebo sa všetky nesú v istej priemernosti. Rovnako je tomu aj u EWIGKEIT. J. Fogarty je zrejme najzdatnejší s klávesami a tak sú gitary a bicie inštrumentálne len na priemernej úrovni. Všetko však zachraňuje výborný kompozičný cit a hustá atmosféra mnoha nálad, ktorou tento album ovplýva. Práve tá sa pohybuje od temnej doomovej melanchólie, cez blackovú nahnevanosť až po futuristickú psychedéliu. Skutočne k vychutnaniu krajiny hmly je potrebné hlavne cítiť, nechať atmosféru plynúť a pohrávať so všetkými náladami, ktorými ovplýva. Vtedy je jeho efekt maximálny a silný a necháva zaniknúť eventuélne negatíva.
Spomínaný mix sa nám vo svojej pokojnej kráse predstavuje v každej kompozícii, hlavné melodické linky sú prenesené vo väčšine prípadov na klávesy. Dosť často sú využívané aj neskreslené gitary a rôzne vybrnkávačky spojené s klávesovými časťami a ambientnými vplyvmi, ako je zvuk vetra a podobne. Dôjde aj na jemné folkové vplyvy a drobné motívy flauty a motívy plné spomínanej psychedélie a futuristických prvkov. Rovnako tak pestrý je aj vokál, poybujúci sa od melodických liniek cez hovorené slovo až po typický blackový škrekot. Rozhodne nudu tento album vďaka tejto pestrosti, množstvu nálad a silnej častokrát melancholickej atmosfére nepozná. Jednotlivé kompozície sú vyrovnané a album pôsobí veľmi celistvo. Je, čo vytknúť? Určite áno... Už spomínaná priemernosť a jednoduchosť nástrojov, avšak pri celkovom pohľade sa tento fakt stráca, pre niekoho však môže byť podstatný. Zvuk by mohol byť tiež o niečo lepší a výraznejší, ale to sa pri okolnostiach za akých bol album vydaný dá pochopiť.
Takže v súhrne sa jedná o veľmi príjemný a veľmi pestrý album s množstvom dobrých momentov a výbornou atmosférou. Určite ho odporúčam aj keď možno trocha nadhodnocujem, ale tento album si to zaslúži.
Jemne experimentálny album so silnou atmosférou miestami jednoduchšou inštrumentálnou stránkou s príchuťou blacku. Priaznivci melodiky, výrazných kláves a miestami melancholických nálad by si tento album nemali nechať ujsť
8 / 10
Mr. Fog
- všetky nástroje
1. Tired Face
2. Super Sonic Blue Thunder
3. Not all There
4. The only Way
5. Interlude
6. Land of Fog
7. Yesterdays Rain
8. The Doomsday Machine
9. Escapologies
Land of Fog (2003)
Starscape (1999)
Battle Furies (1997)
Dwellers of the Threshold (1996)
Beyond Realms Unknown(demo) (1995)
Faery Lands Forlorn (demo) (1994)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.